Veřejné opatrovnictví - tma pro laiky i profesionály

2. 9. 2024, 20:21

Veřejné opatrovnictví – tma pro laiky i nepoučené profesionály

Veřejné opatrovnictví je oblast, která často zůstává zahalena tmou jak pro laiky, tak i pro odborníky, kteří s ním nemají přímou zkušenost. Tento systém, který by měl poskytovat pomoc a ochranu těm nejzranitelnějším členům společnosti, je často obestřen tajemstvím a nejasnostmi. I přesto, že jeho úkolem je zajistit důstojný život a péči o osoby, které nejsou schopny samy o sobě rozhodovat, systém veřejného opatrovnictví i přes obrovské úsilí některých veřejných opatrovníků v mnoha ohledech selhává a stává se velkou neznámou nejen pro širokou veřejnost, ale i pro odborníky, kteří by měli mít přehled o tom, jak funguje.

Co je veřejné opatrovnictví?

Veřejné opatrovnictví se týká situací, kdy obec přijímá odpovědnost za správu záležitostí osoby, která není schopna se o sebe postarat. To se může týkat například lidí s mentálním postižením, duševním onemocněním nebo starších lidí s demencí, kteří nejsou schopni spravovat svůj majetek, finanční záležitosti nebo přijímat právně závazná rozhodnutí. V ideálním případě by měl veřejný opatrovník plnit roli jakéhosi správce a ochránce, který zastupuje zájmy dané osoby a zajišťuje její potřeby.

Problémy ve veřejném opatrovnictví

Přestože systém opatrovnictví je navržen tak, aby poskytoval pomoc a ochranu, v praxi se často setkáváme s problémy, které z něj činí složitý a nefunkční mechanismus s mnoha zásadními problémy. Jedním z hlavních problémů je nedostatečné definování a nastavení pravidel pro výkon veřejného opatrovnictví. Dochází k dohadům týkajícím se kompetencí, zda se jedná o opatrovnictví jako úřednickou činnost, nebo sociální práci. Dochází mnohdy k diskuzím, kam by vlastně tato oblast měla spadat – zda by se mělo jednat o činnost spadající do oblasti sociální práce, a s tím souvisejí požadavky na vzdělání pracovníků, včetně finančního ohodnocení, nebo do jedné z mnoha agend obcí, a tím i do nižších platových tabulek bez požadavků na odborné vzdělání opatrovníků, pouze se zkouškou odborné způsobilosti úředníka. Za zvážení jistě stojí i začlenění do agend notářů (právníků).

Rovněž není jasně definována kontrola výkonu veřejného opatrovnictví. Mnohde ji provádějí kraje, a to bez legislativní opory. Na jedné straně se totiž jedná o soukromoprávní záležitosti, tedy oblast nepodléhající kontrole státní správy ani samosprávy, pouze soudu, na druhé straně však financované z veřejných zdrojů. Člověk, který je omezen ve svéprávnosti, ale nemá nikoho blízkého, kdo by mohl nebo chtěl funkci opatrovníka vykonávat, má tzv. veřejného opatrovníka. Proč by však člověk s veřejným opatrovníkem měl být na jiné úrovni oproti člověku s rodinným opatrovníkem v oblasti kontroly? Rodinného opatrovníka kontroluje pouze soud, ale veřejného opatrovníka by vzhledem k financování jeh činnosti z veřejných zdrojů měl kontrolovat i stát, ten tak získává možnost nahlížet do osobních informací, problémů, bankovních účtů opatrovaného apod. Z pohledu rovných práv a i ochrany osobních údajů je to velká nerovnováha, kterou člověk omezený ve svéprávnosti nijak nezpůsobil.

Dalším problémem je nedostatečná právní ochrana opatrovanců. Veřejní opatrovníci mají často velmi omezené pravomoci a nemohou účinně zasáhnout do záležitostí opatrovanců, což vede k situacím, kdy tito lidé zůstávají bez potřebné pomoci.

Tma pro laiky

Pro laickou veřejnost je veřejné opatrovnictví často neviditelné téma. Mnoho lidí ani neví, že takový systém existuje, dokud se s ním nesetkají osobně, například při řešení záležitostí blízkého člověka, který již není schopen se o sebe postarat. Nedostatek informací a komplikovanost systému pak způsobuje zmatek a frustraci, kdy lidé nevědí, kam se obrátit o pomoc, jaké jsou jejich možnosti a jak je systém nastaven.

Tma i pro profesionály

Bohužel, tristní je skutečnost, že nejen laici, ale i profesionálové, kteří by se měli v oblasti veřejného opatrovnictví orientovat, mohou často narazit na nejasnosti a svou vlastní neznalost. Právníci, sociální pracovníci či lékaři, kteří nemají s veřejným opatrovnictvím pravidelnou zkušenost, mohou tápat v tom, jaké jsou jejich povinnosti a pravomoci, jakým způsobem mají postupovat a jak zajistit, aby byly dodrženy všechny právní náležitosti. Nastávají mnohdy neřešitelné situace, kdy výše zmínění profesionálové požadují po veřejném opatrovníkovi informace, které nemá, nebo souhlasy k činnostem, které není oprávněn činit, nebo rovnou vůbec nevědí, co dělat.

Cesta ke zlepšení

Zlepšení situace ve veřejném opatrovnictví vyžaduje systémové změny. V první řadě je nezbytné zvýšit povědomí o této problematice mezi širokou veřejností i odborníky. Oblast veřejného opatrovnictví je třeba zařadit do vzdělávání úředníků, sociálních pracovníků, zdravotnických pracovníků apod. Opatrovníci by měli mít k dispozici lepší vzdělávání a podporu, která jim umožní plnit svou roli efektivně, zodpovědně, a ne se jen biflovat paragrafy pro zkoušku odborné způsobilosti úředníka, která jim v souhrnu vůbec nic kromě stresu a finančních nákladů nepřinese.

Závěrem chci říci, že veřejné opatrovnictví je komplexní oblast, která vyžaduje více pozornosti jak od veřejnosti, tak od odborníků. Je nutné rozptýlit tmu, která tento systém obklopuje, a zajistit, aby poskytoval skutečnou pomoc těm, kteří ji nejvíce potřebují.